Dobytí severního pólu sovětským stylem

 09. 11. 2017      Články

Když se řekne dobytí severního pólu, většina lidí si pravděpodobně vybaví větrem ošlehané dobrodruhy na psích spřeženích, postupující nehostinnou Arktidou přírodním podmínkám navzdory (a zbytek skvělou cimrmanovskou divadelní hru). V padesátých letech minulého století se ovšem tato část naší planety stala zajímavou a důležitou pro mnohem širší okruh lidí, než byli vědci a badatelé s dobrodružnou povahou. Studená válka mezi USA a SSSR byla totiž v plném proudu a cesta přes Arktiu představovala zajímavou a strategicky důležitou zkratku mezi oběma znesvářenými velmocemi. Aktivnější byl v tomto směru Sovětský Svaz, kde si poměrně záhy uvědomili, že pokud chtějí ovládnout toto strategické území, psí spřežení rozhodně stačit nebudou. Charkovské traktorové závody tak v roce 1957 dostaly za úkol zkonstruovat zcela nový typ vozidla, schopného pohodlně dopravit osádku na severní pól i zpět a to ideálně bez nutnosti vozidlo v prostředí Arktidy vůbec opouštět.
Závody se úkolu zhostily poměrně bravurně a již v roce 1958 tak mohl být představen výsledek jejich snahy - Projekt 404S, naprosto jedinečné vozidlo, kterému později nikdo neřekne jinak než Charkovčanka a které ztělesňuje typicky ruský přístup k technice - co je velké, těžké a robustní, to je dobré. Charkovčanka byla skutečně impozantní; téměř devět metrů dlouhý, tři metry široký, čtyři metry vysoký a 35 tun vážící pásový vůz, postavený na upraveném podvozku tanku T-54. Ten byl vybaven rozšířenými pásy se speciálním povrchem, aby se zlepšila průchodnost sněhem nebo ledem, motorem o výkonu 520 koňských sil, který byl ale v nouzi (např. při propadnutí vozidla ledem) schopen krátkodobě dodat téměř dvojnásobek tohoto výkonu a pětistupňovou převodovkou. I přesto však vozidlo vzhledem ke svojí hmotnosti mělo maximální rychlost pouhých 30km/h a cestovní byla zhruba poloviční, což však vzhledem k jeho určení příliš nevadilo. Důležitější bylo, že za sebou bylo schopno táhnout dalších 70 tun zásob nebo jiného nákladu. Motor měl k dispozici dostatečnou zásobu 2500 litrů nafty, vozidlo bylo dále samozřejmě vybaveno nádržemi na vodu pro osádku nebo samostatným elektrickým generátorem.

 

Charkovčřanka tahač

Náklady se tahaly zpravidla na saních.

 

Charkovčanka spadlý pás

Některé závady bohužel přece jen bez opuštění vozidla neopravíte...


Ještě zajímavější však byla nástavba pro posádku. Ta disponovala plochou cca 30 metrů čtverečních, strop měla vysoký přes dva metry (takže i vysocí členové posádky se uvnitř mohli pohodlně postavit), byla velice kvalitně tepelně izolována a samozřejmě vybavena výkonným topením, využívajícím odpadní teplo z motoru. Určena byla pro až osm lidí, kteří měli k dispozici prakticky veškerý komfort včetně WC, koupelny, kuchyně nebo ložnice. Její součástí samozřejmě byla i kabina pro řidiče a specialita v podobě přístupu k motoru, která umožňovala opravovat případné technické závady bez nutnosti opouštět vozidlo. Ta sice vedla i k jedné nepříjemnosti, kterou bylo občasné pronikání výfukových plynů do kabiny, ale podle dostupných informací se nejednalo o nějaký zásadnější problém. Každopádně vozidlo ve finále opravdu nebylo prakticky nutné opouštět ani během dlouhé cesty a tu tak bylo možné absolvovat v teple a pohodlí, zatímco kolem panovaly hluboké arktické mrazy a vánice. Díky izolaci vnitřního prostoru by nebyl problém ve vozidle přežít i případnou jadernou válku, ke které nakonec naštěstí nedošlo. Nicméně pokud chcete obytné auto, ve kterém přežijete apokalypsu, tady máte tip...

 

Charkovčanka řez

Řez stroje s viditelným vnitřním uspořádáním.


V první sérii bylo vyrobeno pět kusů tohoto unikátního stroje, které se již v roce 1959 osvědčily při první úspěšné, 2700km dlouhé výpravě k severnímu pólu a poté ještě mnohokrát při dalších výpravách. I když od snah o vojenské ovládnutí Arktidy bylo postupně upuštěno, vozidlo nadále dobře sloužilo všemožným vědcům a badatelům, kteří až tolik netoužili po dobrodružství a drsné romantice klasických polárních výprav. O deset let později vznikla druhá verze vozidla, vybavená klasickou kabinou řidiče a motorem mimo prostor pro osádku. Vozidlo tak přišlo o eleganci naprosté soběstačnosti bez nutnosti vystupovat, stalo se však jednodušší na údržbu i provoz a odpadly problémy s pronikáním výfukových plynů do kabiny. Druhá verze však nikdy nebyla tak oblíbená, jako první a zatímco první verze vozidla byla pro polární výpravu použita ještě v roce 2008, což je na šedesát let starou konstrukci jistě úctyhodný výkon, exempláře druhé verze nakonec namísto výprav k pólu sloužily spíše jako běžné tahače a transportéry v sibiřských oblastech Ruska, kde podle některých informací slouží dodnes...

 

Charkovčanka 2

Charkovčanka 2

 autor: Griffon