Katana - meč, který se stal legendou

 10. 02. 2018      Military Články

Dvojice mečů katana a wakizashi se nazývala daishō a byla symbolem třídy samurajů. Souprava dvou mečů daishō  se stala pro samuraje standardní výzbrojí v období Muromači (14. a 15. století). Dlouhá katana byla používána pro boj v otevřených prostorách, zatímco krátké wakizashi nebo tantó bylo používáno pro boj ve stísněných prostorách nebo k rituální sebevraždě tzv. seppuku.

sdaischo

Dvojice mečů daishō - v překladu malý a velký

Katana se vyznačuje zakřivenou čepelí, jedním ostřím, záštitou a rukojetí s oválným průřezem. Délka takového meče činila dva až tři šaky, jeden šak se rovná 30,3 cm. Katana byla samuraji nošena za pásem ostřím nahoru. Čepel zbraně je tvořena tvrdou a měkkou ocelí. V tvrdé byl vyšší obsah uhlíku, zatímco v měkké bylo procento uhlíku mnohem nižší. Kombinací tvrdého a měkkého materiálu je mnoho. Výrobci nejpoužívanější kombinací je ovšem kobuse-gitae, to znamená, že plášť je tvrdý a jádro měkké. Ostří zbraně je kaleno na hamon, což zaručuje tvrdost ostří a zachování pevnosti čepele.

skatana

Druhy mečů katana


Podle legend byl japonský meč vytvořen kovářem Amakunim (700 n.l.), způsob zpracování oceli a meče s jedním ostřím se do Japonka dostaly z Číny na počátku 10. století. Tento způsob výroby meče byl inspirován meči warabite-tó, které používali Ainové. Silné zakřivení katany, tak, jak ho známe dnes, má svůj původ v meči známém jako tachi, který byl vyvinut ve středním heianském období, aby sloužil potřebám sílící vojenské vrstvy. Tou byla jízda a jaksi z koňského hřbete bylo nemožné sekat rovnými meči, naopak meče zakřivené byly pro tento typ boje „to pravé ořechové". Vývoj meče od tachi ke kataně ovlivnila mongolská invaze do Japonska, kdy samurajové museli upustit od lukostřelby a nahradit jej jízdou vybavenou pro boj zblízka. Tachi však bylo příliš subtilní a náchylné na poškození při střetu s těžkou koženou mongolskou zbrojí, proto museli japonští kováři vyrábět meče zocelenější a tvrdší.

stachi

Tachi

V 19. století však umění samurajů upadalo do zapomnění. Nošení zbraně na veřejnosti bylo zakázané. Dále se také v Japonsku rozšířily palné zbraně. Katany v této době používali například policisté, ti ale sotva zvládali základní techniku ovládnutí meče. Znalosti kovářů i technika šermu byly téměř zapomenuty. Na počátku 20. století však umění kovářů zažilo rozkvět. Moderní armáda se opět začala vybavovat meči. Těm se říkávalo kaiguntó a nápadně se podobaly západním šavlím. V roce 1934 vydala japonská vláda vojenskou specifikaci pro nový vojenský meč Shin guntō, který se podobá starým mečům Tachi. Podle této a pozdějších novějších specifikací byla vyrobena drtivá většina mečů používaných v 2. světové válce. Po porážce Japonska za 2. světové války byly všechny bojové japonské jednotky rozpuštěny a veškeré meče měly být odevzdány americké okupační správě a zničeny. O zrušení tohoto rozkazu se zasadil Dr. Honma Džundži. Při setkání s generálem Douglasem MacArthurem mu Dr. Honma demonstroval meče z různých období japonské historie. Tudíž ty umělecké meče (tedy co z nich zbylo) byly zachovány. Ačkoliv mečířské řemeslo po 2. světové válce málem vymřelo, našlo se ještě pár jedinců, kteří ve výrobě pokračovali a Dr. Honma se stal zakladatelem Společnosti na ochranu japonského meče. Jejich úkolem se stalo uchování starých technik výroby klasických japonských zbraní.

shin gunto

Shin guntō

A jak se dnes taková katana vyrábí?

 autor: Tereza