Lockheed P-38 Lightning - když na nebi vládne dvouocasý ďábel

 28. 07. 2017      Články

Tento letoun s charakteristickými dvojitými ocasními plochami byl rychlý, těžce vyzbrojený a velmi mnohostranný. Nemohl se sice rovnat s jednomotorovými stíhacím letounům jako Messerschmitt Bf 109 nebo Focke-Wulf Fw 190, ale na svou velikost (rozpětí: 15,85 m, délka: 11,53) však byl i tento stroj velmi snadno řiditelný a efektivní – alespoň se schopnými piloty, ale to platí všude.


Ještě v roce 1944, kdy už oblohu již ovládaly Mustangy, prokázaly ankety mezi budoucími americkými piloty, že stroje, které spojují se svou příští kariérou, jsou stále ještě Lockheed P-38 Lightning. Přitom konstrukce P-38 pocházela již z roku 1937, musí se ale uznat, že byla robustní a mnohostranná. Svým aerodynamickým provedením, nízkým odporem vzduchu a vysokou hmotností byl P-38 při stoupání rychlejší, než jakýkoliv dosavadní vojenský letoun. Stroj byl používán jako výkonný stíhací bombardovací letoun, dále jako letoun pro stíhací akce v noci, průzkumné lety, ambulantní nasazení, torpédový bombardovací letoun a stroj pro vlečení cílů.

Letouny P-38, které byly vyráběny v nejméně 24 verzí, byly používány ve více než 100 letkách americké armády. Při jednom z útoků těchto stíhacích letounů byl sestřelen letoun Micubiši G4M, ve kterém letěl také japonský admirál Jamamoto, jedna z osob odpovědných za útok na Pearl Harbor. Ve Středozemním moři němečtí piloti Luftwaffe prokázali strojům Lightning svůj respekt tím, že je pokřtili na „Dvouocasého ďábla". Na poslední verzi P-38L mimo jiné. létali i Richard Ira Bong a Thomas B. McGuire, kteří dosáhli nejvyššího skóre ze všech amerických stíhačů během II. světové války. Do současné doby se zachovalo šest letuschopných strojů P-38.

Prototyp letounu poprvé vzlétl v lednu 1939, ale již na začátku února byl zničen při havárii. Přesto bylo armádním letectvem u společnosti Lockheed objednáno 13 předsériových letadel, které byly vyráběny do března 1941. Tyto stroje poháněla dvojice řadových dvanáctiválcových motorů chlazených kapalinou Allison V-1710-27/29. Hlavňovou výzbroj tvořil kanón Colt-Browning M 9 ráže 37 mm a dva páry kulometů ráže 12,7 a 7,62 mm, celkem parádní výzbroj. Následovalo 30 vyrobených P-38-LO vyzbrojených kanónem Oldsmobile ráže 37 mm a čtyřmi kulomety ráže 12,7 mm, přibylo rovněž pancéřování pilotní kabiny.


Co to bylo? - instruktážní obrázek, představující americkým letcům fakt, že se správnou taktikou se nemusí být japonských nepřátel

Nové radiovybavení a upravenou hydrauliku obdržel typ P-38E, který byl vyzbrojen 20 mm kanónem a čtyřmi kulomety v přídi. Část z 250 strojů sloužilo u 12 perutí v Tichomoří, 99 jich bylo upraveno na fotoprůzkumné P-38F-4.
Od prosince 1941 byla dodávána varianta P-38F vyzbrojená kanónem Hispano/Bendix M 1 ráže 20 mm, vyprodukovaná v počtu 527 kusů, kterou následovalo 1028 P-38G. Ze 181 "géček" byla demontovaná hlavňová výzbroj a s kamerami v upravené přídi létaly pod označením P-38F-5A.


Známé krásné křivky P38

Přepracovanými vstupy vzduchu pro chladiče pod motorem a na bocích trupů se vyznačovala verze P-38J, která mohla pod vnitřní částí křídla nést pumy, přídavné nádrže, nebo neřízené rakety M 8 ráže 114,3 mm. Na standard verze J byla přepracovaná i řada starších letounů P-38G a H. Celkem společnost Lockheed vyrobila 2970 kusů P-38J, 25 strojů bylo upraveno na variantu Lockheed P-38J Droop Snoot. Byly zbaveny hlavňové výzbroje a opatřeny prosklenou přídí pro zaměřování značkovacích pum (tzv. pathfinders).


P-38L měl vsazen v náběžné hraně levé poloviny křídla přistávací reflektor, pod vnějšími částmi křídla byly zabudovány závěsy pro 10 raket ráže 127 mm a pohon zajišťovala dvojice motorů Allison V-1710-111/113. Výroba dosáhla počtu 3923 exemplářů, z toho 113 na licenční výrobní lince firmy Consolidated-Vultee v Nashville ve státě Tennessee.


Některým se opravdu dařilo

700 letounů verzí P-38J a P-38L bylo přebudováno na fotoprůzkumné F-5E, obdobné byly verze F-5F a F-5G. Koncem války bylo 75 strojů P-38L upraveno na dvoumístnou noční stíhací variantu P-38M opatřenou radiolokátorem v pouzdru pod přídí. Část z nich byla přidělena nočním stíhacím squadronám č. 418 a 419 amerického armádního letectva a v roce 1945 odeslána na Filipíny, do bojů však již nezasáhly.

 autor: vojín Karel