Nankingský masakr - zvěrstvo japonské císařské armády

 27. 06. 2017      Novinky

Co ale předcházelo masakru? Válka vypukla v červenci 1937. Proti japonské císařské armádě stála sice početnější, ale špatně vyzbrojená a organizovaná čínská armáda. Japonci měli zezačátku navrch a brzy začali ohrožovat tehdejší čínské hlavní město - Nanking. Na obranu bylo 50 000 čínských vojáků, přičemž budování obrany bylo v plném proudu, město opouštěly davy civilistů.

Japonská císařská armáda při svém postupu na město ničila a plenila okolní města a vesnice, 7. prosince byl Nanking definitivně obklíčen. Přestože měly čínské jednotky velkou početní převahu, japonská císařská armáda ho dobyla za pouhé 4 dny. Číňané trpěli nedostatkem dopravních prostředků, spojovací techniky, morálky a navíc se jednotky z různých částí země mezi sebou nedomluvily kvůli odlišnému jazyku.

Čínská obrana byla pod velkým japonským tlakem, evakuace se zvrhla v chaos. Dne 13. prosince Japonci prolomili hradby města a Nanking plně ovládli. Jednotky, které ve městě zůstaly, se víceméně rozpadly a jejich vojáci se zoufale snažili sehnat nějaké civilní oblečení. Vyčerpaní Číňané se však pod příslibem slušného zacházení vzdali. Přispěl k tomu fakt, že japonský vojenský velitel armády v oblasti centrální Číny, vydal rozkaz nedrancování města, ve velení však došlo ke změně, pro Číňany to bylo fatální...


Čínský voják bude v okamžiku sťat japonským vojákem během masakru

Velké množství čínských vojáků na předměstí bylo zajato a popraveno ještě předtím, než císařská armáda vůbec do města vkročila. Teprve poté začalo zabíjení civilistů. Důvodem poprav čínských vojáků byla mimo jiné jejich početní převaha nad Japonci, kteří čínské vojáky nechtěli živit. Navíc, z hlediska japonského vojenského kodexu cti, neměl život zajatce žádnou hodnotu. Před i po pádu města Japonci zatýkali muže, o kterých se domnívali, že mohou být čínští vojáci — de facto všechny muže určitého věku. Zajatci byli obvykle rozděleni do menších skupin a zastřeleni, setnuti či pohřbeni zaživa, jak humánní. Popravováni byli též ranění lidé zajatí v nankingských nemocnicích.

Po likvidaci zajatců vnikli Japonci do města a začali zabíjet civilisty, které ve městě potkali. Běžně přitom používali bodáky a meče, zatímco jindy byly oběti upáleny zaživa, použity pro výcvik útoku na bodáky či usmrceny psy. Japonští vojáci též pořádali soutěže ve stínání hlav, o kterých byly psány reportáže do japonských periodik. Vraždy obecně provázelo mučení, mrzačení a znásilňování.

Odhady počtu znásilněných žen se pohybují mezi 20 000 až 80 000. Cílem útoků se staly ženy všech věkových skupin a to včetně malých dětí (!!!), buddhistické mnišky nevyjímaje. Znásilnění mnohdy probíhala brutálním způsobem před zraky rodiny či za vynucené účasti jejích členů, přičemž znásilněné ženy a jejich příbuzní byli poté často zabiti. Ženy byly též odvlékány do zajetí a zavírány do armádních nevěstinců.


Doslova hromady zabitých civilistů a vojáků v Nankingu

„...nevím kde začít ani kde skončit. O takové brutalitě jsem v životě neslyšel ani nečetl. Bezmezné znásilňování! Podle našich odhadů minimálně 1000 případů v noci a mnoho ve dne. Případy odporu i pouhé náznaky nelibosti se řeší bodákem nebo puškou..."
- Deníkový záznam Johna McCalluma z Mezinárodního výboru pro nankingskou bezpečnost ze dne 19. prosince 1937

Když se Japonci v polovině listopadu blížili k Nankingu, skupina znepokojených cizinců vytvořila Mezinárodní výbor pro nankingskou bezpečnost, aby stanovil bezpečnostní zónu, která by chránila uprchlíky, asi tušili, co se bude dít. Předsedou výboru a šéfem bezpečnostní zóny byl paradoxně zvolen John Rabe, německý obchodník a vedoucí nankingské pobočky NSDAP, páska se svastikou na paži a příslušnost k Třetí říši, japonskému spojenci, mu pomáhaly při ochranně uprchlíků. Členové výboru mimo ochrany uprchlíků rovněž vedli podrobné záznamy o průběhu masakru, které přispěly k získání mezinárodní publicity, a po válce svědčili před mezinárodním tribunálem.

Vězňové jsou právě pohřbívání zaživa

Zóna měla rozlohu 2,5 čtvereční míle (6,47 km2) a nacházela se západně od centra města. Zahrnovala nankingskou univerzitu, nemocnici Nankingské univerzity, Ginlingskou univerzitní školu pro ženy, americký diplomatický úřad a řadu čínských vládních budov. Po pádu města se v zóně ukryly statisíce lidí. Japonci přitom odmítli akceptovat samotný vznik zóny a později se ji několikrát pokusili zrušit. Po pádu města sice byli v zóně mnohem zdrženlivější, ale i zde často pátrali po mladých mužích, kterých tisíce popravili, či ženách, které odvlékali do nevěstinců. Civilisty tak ohrožovali neustále. Cizinci museli uprchlíky týdny střežit a jen jejich přítomnost či osobní intervence mnohdy zabránila nejhoršímu. Mezi další problémy zóny logicky patřilo přelidnění, nedostatek jídla, léků a katastrofální hygienické podmínky.
Přes velice obtížné podmínky však zóna svůj účel splnila. Po pádu města se do zóny postupně stáhlo na 300 000 uprchlíků, tedy až polovina obyvatel města. V zóně většina z nich úspěšně přečkala trvání masakru.

„Jestliže na vrcholu masakru uprchla do bezpečnostní zóny polovina nankingského obyvatelstva, pak druhá polovina – téměř všichni, kterým se nepodařilo do zóny dostat – zahynula v rukou Japonců"
– očitý svědek


Uprchlíci, kteří to zvládni na nádvoří v Bezpečné zóně Nankingu

Přesný počet obětí masakru není znám v době drancování však ve městě bylo mezi 600 000 – 700 000 osob. Například Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ (IMTFE) jejich počet odhadl na 260 000 civilistů, jiné odhady ale hovoří až o 430 000 (historik Liu Fang-ču). Někteří japonští autoři udávají 3000, což však jednoznačně vyvracejí dobové prameny. Japonská vláda k dnešnímu dni tvrdí, že tyto počty jsou přehnané. Někteří politikové dokonce prohlašovali, že celý masakr je výmysl. Masakr je především prý cílem kritiky japonských nacionalistů a revizionistů.

V prvních dnech masakru o něm dokonce podrobně, včetně fotografií, referoval japonský tisk. Japonci totiž byli hrdí na dobytí města a teprve po rozhořčené reakci světové veřejnosti na probíhající masakry začali události tajit, likvidovat důkazy a zahájili širokou, leč neúspěšnou, propagandistickou kampaň. O masakru jako první informovali američtí zahraniční dopisovatelé, kteří nedlouho po vypuknutá masakru odcestovali do USA. Japonci následně město pro novináře zcela uzavřeli a dlouhodobě bránili též návratu zahraničních diplomatů. Členům Mezinárodního výboru pro nankingskou bezpečnost se přesto podařilo předat novinám obsáhlou dokumentaci a dokonce i několik filmových pásů se záběry masakrů.

Jeden ze západních cizinců natočil tyto záběry z Masakru v Nankingu

Po skončení války Spojenci zorganizovali tribunály pro souzení japonských válečných zločinů. Hlavním byl Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný Východ v Tokiu, známý též jako Tokijský proces. Proces byl zahájen v květnu 1946 a trval celkem dva a půl roku. Tribunál došel k závěru, že nankingský masakr nebyl nahodilý, nýbrž plánovaný akt, o kterém politici v Tokiu věděli. Hlavním viníkem byl označen generál Iwane Macui, velitel japonské armády v oblasti centrální Číny, odsouzený k trestu smrti.

V samotném Nankingu byly uspořádány procesy se zločinci kategorií B a C. Zajímavé byly případy a japonskými podporučíky Takešim Nodou a Tošiakem Mukaiem, kteří ve městě soutěžili ve stínání zajatců a o soutěži dokonce referoval japonský tisk. Každý měl zabít více než 100 lidí. Oba své činy popřeli. Na základě rozhodnutí soudu byli zastřeleni popravčí četou. Další viníci masakru z různých důvodů soudu unikli. Generál Kesagó Nakadžima zemřel 28. října 1945 a například japonský císař Hirohito získal před procesem od americké vlády imunitu. Stejně tak byl chráněn jeho strýc, princ Asaka Jasuhiko, hlavní velitel vojsk v Nankingu, za jehož velení byl vydán rozkaz zabíjet všechny zajatce. Stejně tak nebyli souzeni řadoví vojáci císařské armády...


Japonský voják se usmívá a drží v ruce hlavu své oběti, Nankingský masakr

Jak se k masakru postavilo Japonsko samotné? Desetiletí po masakru Japonsko začalo oficiálně popírat většinu z historie Nankingu. Japonci se navíc stali důležitým spojencem USA za dob Studené války a tak toto odmítání přecházelo mlčením. Japonsko je nyní rozděleno na dva tábory, Liberalisty, kteří požadují aby se Japonsko za své válečné zločiny v Nankingu omluvilo a na konzervativce-nacionalisty, kteří tyto události odmítají a považují za Čínskou propagandu. Japonské školní učebnice od roku 1965 však tuto událost cenzurovaly, upravovaly a popíraly, jak uvádí japonský historik Saburó Ienaga.

 autor: vojín Karel