P-39 Airacobra – letoun, který Američané nenáviděli a Rusové vychvalovali

 10. 07. 2018      Military Články

Stíhací letoun Bell P-39 Airacobra byl bojový letoun využívaný za 2. sv. války. Známý je právě díky tomu, že v britském a americkém letectvu měl špatnou pověst, zatímco sovětští letci si letoun nemohli vynachválit.

Společnost Bell Aircraft Corporation, která byla založena v roce 1935. Jejím zakladatelem a prezidentem byl Lawrence D. Bell. Společnost proslula právě díky netradičním návrhům bojových letadel, kterým byl například těžký letoun XFM-1 Airacuda. V roce 1939 poprvé vzlétl i první prototyp stíhacího letounu XP-39. Úkolem tohoto bojového letadla bylo pojmout obrovský kanón Oldsmobile T9 ráže 37 milimetrů.

P-39 Airacobra 1

Nezvyklé řešení bylo využito právě i při výrobě letounu Bell P-39 Airacobra. Vysokou obratnost a pohyblivost měl zajistit vidlicový kapalinou chlazený dvanáctiválec Allison V-1710-17 o výkonu 845 kW opatřený turbokompresorem B-5, který byl posazen u těžiště letounu. Což ovšem vyžadovalo i několik změn v konstrukci samotného letounu. Například jeho trup byl ve střední části byl podstatně masivnější, než bývá běžné u jiných bojových letounů. Další neobvyklou inovací bylo použití příďového podvozku, který měl oproti klasickému podvozku záďového typu řadu výhod. Například velice usnadňoval start, ale i přistání. První prototyp vzlétl v dubnu 1939. Zajímavě byl pojat i pohon vrtule, jelikož byla poháněna přes dlouhý spojovací hřídel, procházející pod pilotem.

P-39 Airacobra 3

Ačkoliv bylo původně záměrem vytvořit výškovou stíhačku, vznikl nakonec letoun pro boj ve středních výškách. Podle slibů výrobců se maximální rychlost stíhačky měla pohybovat kolem 400 mil za hodinu, což je přibližně 644 kilometrů za hodinu. Z toho také vycházelo prvotní označení P-400, které bylo použito u původně britských letadel modelu Airacobra. Toto označení však bylo po útoku na Pearl Harbor Američany neprodleně odebráno.

Letectvo USA od roku 1943 nevyužívalo airacobery jako stíhačky, nýbrž jako stíhací bombardéry či k defenzivním akcím mimo exponované oblasti. Již v létě 1944 americké letectvo P-39 více nevyužívalo. Ve službách USAAF P-39 nesehrály významnější roli. Armádní letectvo potřebovalo jak v Tichomoří, tak v Evropě letouny zcela odlišných vlastností, než jaké nabízela airacobra.

p-39

Naopak v Sovětském svazu se letouny staly velice oblíbenými a samotní piloti s těmi to stroji předváděli často podivuhodné výkony. Bylo tomu tak pravděpodobně díky tomu, že na východní frontě se odehrávaly boje v nižších letových hladinách a uspěly zejména ty letouny, které byly dobře manévrovatelné. Proto s nimi létala řada sovětských es jako např. Alexandr Ivanovič Pokryškin, Grigorij Rečkalov, Alexandr Klubov atd. P-39 sloužila také u Svobodných Francouzů a u spojeneckých Italů. Airacober všech verzí bylo do zastavení výroby v roce 1944 postaveno 9584 kusů.

Rozpětí - 10,36 m
Délka - 9,18 m
Výška - 3,78 m
Nosná plocha - 19,79 m2
Vzletová hmotnost - 3495 kg
Max. rychlost v 3360 m 625 km/h
Dostup - 10 620 m
Dolet - 2000 km

 autor: Tereza