Ruská Kaspická příšera – loď nebo letadlo

 17. 04. 2016      Články

Světlo světa už spatřila 60titunová maketa a současně se rozběhly práce na 500tunovém stroji. Výroba má začít po roce 2020 v Nižním Novgorodu.

Historie a ideály

Rusko začalo ekranoplány vyvíjet v 60tých letech minulého století. Ekranoplán se jevil jako nadějná vojenská technologie. Stroj se pohybuje několik metrů nad hladinou jako klasické vznášedlo a díky dynamickému přízemnímu efektu může dosahovat rychlosti až 500 kilometrů za hodinu. Na kratší vzdálenosti se dokáže vznést i do letové výšky normálních letadel.

Zjednodušeně řečeno - do rychlosti zhruba 70km/h se chová jako loď, okolo 100 kilometrů za hodinu jako vznášedlo a když rychlost vzroste nad 150 kilometrů za hodinu, vzlétne do vzduchu jako klasické letadlo.

Ekranoplán se díky výšce letu do deseti metrů nad hladinou dokázal vyhnout jak minám tak zátarasům. Současně byl nezasažitelný torpédy a ze země odpalovanými protiletadlovými a protilodními střelami, zničit jej mohly jen letecký řízené střely - alespoň podle představ konstruktérů, kteří byli jako obvykle (v sovětském prostředí) optimističtí až naivní. To se týkalo i předpokladu, že ekranoplán bude prakticky nezjistitelný radarovou technikou. To možná platilo pro sovětské radary; není vůbec jisté, jak by ekranoplán se svou bohatou architekturou obstál proti tehdejším západním.

Korabl Maket – první svého druhu

Stavbu prvního “ostrého” ekranoplánu zadalo sovětské námořnictvo v roce 1963. V loděnici Volga u Nižného Novgorodu začala stavba ekranoplánu KM (Korabl Maket), který se měl stát plnorozměrnou maketou budoucích bojových strojů. Byl to obrovský stroj s trupem dlouhým 90 metrů a vzletovou hmotností 544 tun. V té době se jednalo o největší létající stroj na světě.

Konstrukcí se jednalo o středoplošník s ocasními plochami ve tvaru T poháněný dvojicí motorů s tahem 107,8 kN upevněných po stranách ocasní plochy. Optimální letová výška byla mezi čtyřmi až 14 metry nad hladinou moře, cestovní rychlost byla 430 km/h, maximální až 500 km/h. Během letových zkoušek prokázal KM dobrou stabilitu a řiditelnost. Navzdory značným rozměrům dokázal zaletět překvapivě těsné zatáčky s velkým náklonem, při kterém se konec křídla na vnitřní straně zatáčky už dotýkal hladiny. KM byl několikrát přestavěn, ovšem v roce 1980 padl za oběť havárii.

Ekranoplán Lun

Byl to jediný ekranoláb, který nesl ofenzivní výzbroj, projekt začal v roce 1970 a měl být vyzbrojen protilodními řízenými střelami, schopný dosahovat rychlosti 500 km/h.

Cílem konstruktérů bylo vytvořit prostředek schopný rychlým letem v malé výšce napadat větší hladinové jednotky, případně malá námořní uskupení nebo lodní svazy. Ofenzivním prostředkem byla baterie šesti protilodních řízených střel 3M80 Moskit. Vzhledem k rozměrům odpalovacích kontejnerů bylo jediné vhodné místo k jejich umístění na hřbetě ekranoplánu.

Z toho vyplývalo jedno konstrukční omezení. Všech osm dvouproudových motorů s tahem 127,4 kN bylo umístěno na krátkém pylonu těsně za kabinou osádky. Po dosažení letové výšky a rychlosti zůstávaly v chodu jen dva motory a ostatní byly vypnuté. Další motory se zapínaly jen při akceleraci nebo překonávání překážek.

Pro obranu ekranoplánu byla na zádi a pod ústím prvního páru odpalovacích kontejnerů střel Moskit namontovaná střelecká stanoviště. Každá věž byla vyzbrojena dvojicí dvojhlavňových kanonů GŠ-23 s kadencí až 4000 ran za minutu. Operační testy probíhaly na hladině Kaspického moře v letech 1990 až 1991, v rámci Černomořského loďstva.

Po roce 1992 byly lety ekranoplánu kvůli financím silně omezeny. Lun ležel na základně v Kaspijsku a pomalu chátral. V roce 1998 byl rozhodnutím náčelníka štábu zakonzervován a uložen.

Takže konec? Ale kdeže, ještě je tu Putin.

To by mohl docela dobře být konec příběhu ekranoplánů, nadějné technologie, která se jednoduše ukázala být příliš složitá z technologického hlediska a také příliš finančně nákladná, než aby ji dokázala ustát otřesená postsovětská ekonomika.

Změna ovšem přišla v souvislosti s politickou vlnou Vladimira Putina. Výboje Ruska směřující k Černému moři a Středomoří v jistém aspektu navázaly na plány, které s ekranoplány měla sovětská marína. Ekranoplány byly totiž konstruovány právě pro použití ve vnitřních mořích. Transportní ekranoplány Orljonok měly překvapivými výsadky námořní pěchoty zajistit obsazení vstupů respektive výstupů z vnitřních moří, především z Černého moře, úžinami Bospor a Dardanely. Ozbrojené ekranoplány Lun pak měly krýt jejich akce před napadením hladinovými plavidly protivníka, případně zničit předsunuté hlídky větších námořních svazů a otevřít tak cestu větším jednotkám námořnictva.

A právě tuto roli by mohly hrát stroje, které ruské námořnictvo chce zařadit do výzbroje někdy po roce 2020. Kdesi na Sibiři se testuje Burevestnik-24, civilní dopravní a záchranný ekranoplán. A je vysoce pravděpodobné, že v ruských konstrukčních kancelářích vznikají i plány na oceánský vojenský ekranoplán. Možná o ekranoplánech ještě leccos uslyšíme.

 autor: Redakce