Sovětští výsadkáři u města Vjazma - část 1.

 11. 03. 2018      Military Články

Příběhy amerických a britských parašutistů, nasazených za druhé světové války, jsou známy asi každému, kdo se o vojenskou historii alespoň trochu zajímá; výsadek americké 101. divize v předvečer invaze do Normandie, operaci Market Garden nebo hrdinskou obranu Bastogne během bitvy v Ardenách lze bez nadsázky považovat za jedny z nejslavnějších epizod celé války. Podstatně méně lidí však ví i to, že i Sovětský Svaz měl svoje výsadkové jednotky a že jejich osudy nebyly o nic méně pohnuté.

Experimenty s paradesantními jednotkami v SSSR ve skutečnosti začaly už poměrně krátce po bolševické revoluci a konci první světové války. Velká část nasbíraných zkušeností však bohužel přišla vniveč, když Stalin v roce 1937 provedl v armádních strukturách masivní čistky a spousta schopných a zkušených důstojníků i poddůstojníků skončila pro "politickou nespolehlivost" na popravištích nebo v pracovních táborech.

To ale nic nezměnilo na tom, že výsadkové brigády se staly plnohodnotnou součástí sovětské armády a nejednou se zúčastnily bojů. Pozadím pro největší sovětskou výsadkovou operaci se stala úspěšná obrana Moskvy na konci roku 1941, kdy se během tuhé zimy podařilo zastavit německý Blitzkrieg, způsobit útočící armádě nemalé ztráty a zatlačit ji na ústup. V lednu 1942 se však ustupujícím Němcům podařilo přeskupit a sovětský protiútok, už tak zpomalený nedostatečným plánováním a pokulhávajícím zásobováním, prakticky zastavit, což vedlo k rozhodnutí vysadit do německého týla přes 10000 sovětských výsadkářů. Jejich cílem bylo obsazení strategického města Vjazma, čímž by prakticky kompletně odřízli zásobovací i ústupové trasy německé Skupiny armád Střed (Heersgruppe Mitte).

paragani

Sovětští výsadkáři nastupují na letoun TB-3.

Celá plánovaná operace se svojí velikostí blížila největší výsadkové operaci podniknuté do té doby - německé invazi na ostrov Kréta. Skutečnost však nakonec byla jiná. Na rozdíl od předchozích německých nebo pozdějších spojeneckých výsadkových operací byla tato plánována i prováděna v podstatně tvrdších podmínkách ruské zimy, kdy teploty byly po většinu času hluboko pod bodem mrazu, což negativně ovlivnilo hned několik aspektů.

Ačkoli výsadkáři obdrželi - jako první sovětské jednotky od počátku války - bílé maskovací převlečníky, zbytek vybavení byl ponechán v původních barvách. Sovětští důstojníci přesunuli svoje štáby do měst a vesnic, kde bylo v zimních podmínkách podstatně jednodušší shánět zásoby a udržet se v relativním pohodlí. Němci, kteří z nich nedávno ustoupili, však za sebou nechávali agenty, kteří jim předávali veškeré informace, které byli schopni díky blízkosti štábů získat. Zima měla neblahý vliv i na techniku, v důsledku čehož nebyl k dispozici dostatek transportních letounů Li-2 (slavná "Dakota" DC-3, licenčně vyráběná v SSSR) a TB-3 (v té době již zastaralý těžký bombardér z produkce Tupoleva, používaný jakožto improvizovaný transportní letoun) ani doprovodných stíhaček. Téměř neuvěřitelně pak působí fakt, že výsadkáři neměli k dispozici žádné přenosné vysílačky a po výsadku tak neměli šanci koordinovat svůj postup nebo žádat o posily či leteckou podporu.

tb3

Sovětští výsadkáři skáčou z křídla původně bombardovacího TB-3.

První vlna měla čítat na 3000 parašutistů ze sovětské 8. výsadkové brigády. Zmiňovaný nedostatek transportních letounů však vedl k tomu, že na vysazení všech se musel každý ze strojů několikrát "otočit" tam a zpět. Sověti tak postupně přicházeli o moment překvapení a němečtí stíhači začali napadat nedostatečně chráněné transporty. Řada výsadků tak kvůli nutnosti provádět úhybné manévry nebo vyskočit předčasně skončila jinde, než bylo plánováno a počty použitelných sovětských letounů se začaly v důsledku ztrát nebo poškození ještě snižovat. Sledováním vracejících se strojů se Němcům navíc podařilo odhalit pozice letišť, ze kterých výsadky vzlétaly. Okamžitě k nim vyslali bombardovací letouny, pro které představovaly osvětlené plochy plné transportních strojů, připravených výsadkářů a všemožného vybavení prakticky ideální cíl. Výsadkářům i dalšímu sovětskému personálu se ve většině případů podařilo včas ukrýt mimo otevřené plochy, nicméně letouny a vybavení nebylo možné schovat a německé bomby tak za sebou zanechaly absolutní spoušť, která znemožnila jakékoli další výsadkové operace.

Nakonec se podařilo vysadit jen něco přes 2000 mužů, než byla výsadková operace předčasně ukončena. Z nich se jen necelým třinácti stovkám podařilo seskupit podle původního plánu a zbylých cca 750 vojáků zůstalo v mrazivých podmínkách ztracených v nepřátelském týlu. Výsadkáři plošně trpěli kritickým nedostatkem vybavení a zásob, protože mnoho kontejnerů bylo shozeno na nesprávná místa a další zapadly hluboko do sněhu, odkud je vojáci nedokázali vyzvednout. Neměli spojení, ale i kdyby jej měli, sovětská letiště i letectvo v celé oblasti byly v troskách a tak prakticky nebylo, kdo by je přiletěl podpořit nebo jim shodil zásoby.

ptrd

Výsadkáři s protitankovou puškou PTRD-41.

Přes velikou nepřízeň osudu se sovětským parašutistům podařilo napáchat v německých řadách obrovské škody. Špatně bráněné týlové pozice plné vojáků často bez jakýchkoli bojových zkušeností pro ně představovaly snadný cíl a mnoho německých zásobovacích, opravárenských a dalších podobných jednotek padlo za oběť jejich nájezdům, vedeným téměř partyzánským způsobem. V mrazivých podmínkách a s extrémně omezenými zásobami takto vydrželi bojovat celý měsíc, než Němci povolali 4. tankovou armádu. Vybaveni pouze nemnoha protitankovými puškami, které na zastavení německých tanků často ani nestačily, byli výsadkáři donuceni ustoupit a ukrýt se v lesích. Sovětské velení si naštěstí bylo vědomo jejich situace a rozhodlo se využít zbylých výsadkářů, kteří se měli původně zúčastnit původní operace, k jejich záchraně.

Konec první části.

 autor: Griffon