Suchoj T-4 - kladivo na letadlové lodě

 07. 02. 2018      Military Články

Spojené Státy Americké už od druhé světové války drží ve vojenském soupeření mezi světovými velmocemi jeden veliký trumf. Mluvíme samozřejmě o letadlových lodích, které jim umožňují prakticky na libovolném místě na planetě využít výhodu, plynoucí z letecké převahy a představují tak zcela zásadní součást jejich arzenálu. Poslední zemí, která se s nimi v počtu a síle letadlových lodí mohla měřit, bylo císařské Japonsko za druhé světové války. Ostatní velmoci, tedy Čína a samozřejmě především Rusko (resp. po většinu času SSSR), si toho byly a jsou dobře vědomy a protože ve vývoji a výrobě vlastních letadlových lodí nebyly a stále nejsou schopny USA ani vzdáleně dostihnout, soustředily se na vývoj celé řady speciálních zbraní, určených pro útoky právě na letadlové lodě.

cbg

Svaz americké letadlové lodi představuje sílu, se kterou je třeba počítat.

Jednou z takových byl i sovětský nadzvukový bombardér Suchoj T-4. Počátek jeho vývoje se datuje do 60. let, tedy doby, kdy řízené protiletadlové rakety ještě nebyly příliš vyspělé a dostatečná rychlost letu tak znamenala, že stroj byl v relativním bezpečí před nepřátelskými stíhači i systémy země-vzduch. Cílem bylo vyvinout stroj, schopný letět až trojnásobnou rychlostí zvuku, přiblížit se tak k americkému svazu letadlové lodi dříve, než se jej podaří hlídkujícím stíhačům dostihnout a sestřelit, odpálit dvě protilodní rakety s konvenční nebo jadernou hlavicí a ideálně zase vysokou rychlostí zmizet. Rovněž se počítalo s tím, že by mohl sloužit jakožto průzkumný letoun a konvenční bombardér schopný průniků do hloubky nepřátelského území.

Výsledkem vývoje byl zajímavý stroj s rozměrným delta křídlem a "kachními" plochami na špici, vybavený čtyřmi proudovými motory Kolesov RD36-41 umístěnými pod trupem a vyrobený z tehdy moderních titanových slitin a niklové oceli, díky čemuž byl dostatečně odolný proti aerodynamickému teplu vznikajícímu kvůli odporu vzduchu při vysokých rychlostech. Problém však představoval překryt kabiny; s tehdy dostupnými technologiemi bylo velice obtížné vyrobit sklo nebo jiný průhledný materiál, který by byl dostatečně odolný vůči vysokým teplotám. Inženýři tak zvolili obdobné řešení, jako například u nadzvukového dopravního letounu Concorde. Titanová špička letounu byla sklápěcí, takže při vzletu, přistání a pojíždění viděl pilot ven rozměrnými okny, zatímco při vyšší rychlosti se vyklopila nahoru, čímž zlepšila aerodynamické vlastnosti letounu a chránila okna před přehřátím. Nevýhoda je zřejmá - při letu nadzvukovou rychlostí neviděla osádka vůbec ven a musela se řídit čistě pomocí přístrojů. To však vzhledem k tomu, že byl určen především pro rychlé operace nad mořem, nepředstavovalo až tak velký problém, jak by se mohlo zdát.

t4

Se sklopenou špicí vypadá Suchoj T-4 poměrně legračně.

Za tímto účelem měl být stroj vybaven mimo jiné moderním radiolokátorem s dalekým dosahem. Osádka byla dvoučlenná a skládala se z pilota, který stroj ovládal pomocí moderního elektromechanického systému a radarového/zbraňového operátora. Oba členové osádky létali oblečeni ve skafandrech, stejně jako v americkém SR-71 a dalších obdobných letounech této doby. Stroj měl koneckonců dostup až 24000km. Výzbroj měly tvořit primárně dvě radarem naváděné protilodní rakety Ch-33/Ch-45 s dosahem až 600km, přičemž samotný letoun měl bojový dolet až 3000km. První let absolvoval Suchoj T-4 22. srpna 1972 a během následného testování se ukázalo, že stroj je velice dobře ovladatelný, při letu se chová excelentně a jeho výkony zcela splňují očekávání. Postupně byly vyrobeny a testovány čtyři prototypy, přičemž s jedním z nich se podařilo dosáhnout rychlosti přes 2,8M.

t4

Třípohledový nákres stroje.

 

Vývoj protiopatření, především pak raket země-vzduch, však postupoval rychleji a v době, kdy byl letoun víceméně připraven pro sériovou výrobu a bojové nasazení, přestala prostá rychlost stačit na to, aby byl v bezpečí před nepřátelskými střelami a měl šanci na úspěšný útok proti svazu letadlové lodi. Největší vliv na to mělo zavedení amerického námořního protivzdušného systému Aegis a vybavení většiny jejich lodí automatickými protiraketovými kanony Phalanx. Slibný stroj T-4 tak potkal stejný osud, jako další projekty s podobným konceptem. Byl zrušen bez náhrady a ze čtyřech vyrobených prototypů se dodnes dochoval pouze jeden, který je umístěn v muzeu na ruském letišti Monino.

t4m

t4ms

Vznikly i podstatně odvážnější a futurističtější návrhy stroje, ty však nikdy neopustily rýsovací prkna.

 autor: Griffon